Nenechám se oddělit od své rodiny

S pomocí opravdu nakonec člověk může dojít až ke své záhubě. Podobně jsem na tom i já, který se snažil ochránit „oběť“, jež byla podezírána, a tím jsem se stal podezřelým a jediným potencionálním viníkem vraždy Catherine.

„Kdysi jsem býval pěšákem, ale došel jsem až na konec šachovnice. Teď už můžu být čímkoli.“

Právě ona byla v životě několikrát na rozcestí. Musela se vyrovnat s rolí neteře ministra vnitra, s prostitucí i obviněním, které neúspěšně podala proti profesoru Josephu O’Loughlinovi, který ji psychologicky vyšetřoval a byl i jejím zpovědníkem. Mohl ji opravdu on zavraždit? Co by tím získal? Proč mu detektiv Ruiz nevěří?

„Pamatuj si, že i ta nejčernější hodina tvého života má jen šedesát minut.“

Do všeho zjišťuje, že začíná trpět Parkinsonovou chorobou, která mu brzy má vzít celé jeho tělo. Manželka Julianne ho navíc odvrhne, a to díky tomu, že ji Joseph podvede s bývalou prostitutkou Elisou a ještě se tím nakonec netají. Všechny řešené případy vedou ale k nemocnici, kde Joseph pracuje a k psychicky labilnímu chlapci Bobbymu, který zmlátil nevinnou ženu. Kam to všechno povede? Kdo skončí za mřížemi?

*

Od té doby pochoduji po cele. Stojím. Sedám. Kráčím. Sedím na záchodě. Mám zácpu buď z těch nervů, anebo je to těmi léky. Ruiz si myslí, že něco tajím, nebo prostě neříkám pravdu. Zpětný pohled na věc vyžaduje vědecký přístup. Zrovna teď se mi mé chyby třídí uvnitř mysli, bojují o prostor se všemi těmi otázkami.

Lidé říkají, že úmyslné zatajování je hřích. Co to znamená? Kdo je schopen posoudit, co je to hřích? Vím, že je to slovíčkaření, ale podle toho, jak lidé moralizují a činí ukvapené závěry, by člověk řekl, že pravda je něco skutečného, pevného, že to je něco, co lze vzít a předat to dál, zvážit a změřit předtím, než se na tom všichni shodnou.

Ale pravda taková není. Kdybych vám tenhle příběh vyprávěl zítra, byl by jiný než dnes. Vynechal bych některé detaily z obranných důvodů a rozumově bych zdůvodnil své činy. Pravda je záležitost výkladu, ať se nám to líbí nebo ne.

Na té kresbě jsem Catherine nepoznal. A tělo, které jsem viděl v márnici, vypadalo spíš jako poničená figurína z výlohy než jako skutečná lidská bytost. Je to už pět let. Řekl jsem to Ruizovi hned, jak jsem si byl jistý. Ano, mohlo to být dřív, ale on už její jméno znal.

Nikdo nepřiznává chyby rád. A všichni nenávidíme tu propast mezi tím, co bychom dělat měli, a tím, co opravdu děláme. A tak musíme měnit buď své chování, nebo své přesvědčení. Vymýšlíme výmluvy nebo měníme své chování tak, aby vypadalo lépe. Mně to tak nefunguje. Můj vnitřní hlas – říkejme mu svědomí nebo duše nebo anděl strážný – mi pořád šeptá: „Lháři, lháři prolhanej…“

Ruiz má pravdu. Jsem po krk ve sračkách.

*

Mnozí z vás jako já jistě nenávidí čekání, a to na cokoliv. Čekání na knihu oblíbeného autora je někdy tak dlouhé, že už člověk skoro ani nedoufá, že ještě nějaká opravdu vyjde. A pak to nastane a vy jste znovu nadšení. U Michaela Robothama to ani jinak prostě nejde. Z ryze kladného hrdiny se vzápětí může stát hlavní záporák a naopak, vždycky vás tak autor dokáže překvapit a udržet v napětí takovou nenásilnou formou. Jste i vy schopni se ponořit do psychologie postav a příběhu bez hranic?

Název knihy: V podezření (The Suspect)

Autor: Michael Robotham (http://www.michaelrobotham.com/)

Nakladatelství: Moba (http://www.mobaknihy.cz/)

Vydáno: říjen 2015