Miluj, dokud milovat můžeš

Citát rakouského hudebního skladatele a klavíristy Ference Liszta naprosto vystihuje životní úděl, každého z nás. Nikdo totiž nemůže vědět, jak dlouho tady na světě bude, a proto nám radí, abychom milovali, dokud ještě můžeme

Ze dne na den. Z hodiny na hodinu. Z minuty na minutu. Z chvilkové nepozornosti na soulském nádraží

přijdou o tu nejcennější bytost, kterou v rodině mají. Ztratí matku. Kam se jen podělala? Najdou ji ještě? Je nějaká naděje?

Teprve až nyní si uvědomují, o co vlastně přišli. O starostlivou, pracovitou matku, o milující a láskyplnou manželku, o dobrosrdečnou pomocnici pro druhé. Jak nyní všichni do jednoho litují některých věcí, které jí udělali – pohádali se s ní, vyčetli jí něco,… anebo naopak jí toho tolik nestihli povědět do očí. Dokud byl ještě čas.

Snaží se ji najít. Vypátrat, kdo ji alespoň zahlédl, aby nemuseli myslet na nejhorší. Vždyť byla nemocná rakovinou a trpěla nesnesitelnými bolestmi hlavy. Ale kdo se kdy tak staral?

*

„…Všichni jste byli dobří jedlíci, takže jak jste rostli, občas jsem měla až strach. Když jsem vám nechala hrnec vařených brambor na svačinu po škole, tak než jsem se vrátila domů, hrnec byl prázdný. A byla doba, kdy jsem viděla rýži mizet den po dni ze džbánu ve sklepě, a pak byl džbán najednou prázdný. Když jsem šla do sklepa pro trochu rýže na večeři a naběračka mi zaškrábala o dno džbánu na rýži, srdce mi kleslo. Čím zítra ráno nakrmím svoje děti? V ty dny rozhodně nešlo o to, jestli se mi v kuchyni líbí, nebo ne. Když jsem navařila velký hrnec rýže a menší hrnek polévky, nepřemýšlela jsem, jak moc jsem unavená. Připadala jsem si dobře, že mám svým dětem co dát do úst. Ty si to asi ani neumíš představit, ale v ty dny jsme pořád měli obavy, že nám dojde jídlo. Všichni jsme byli takoví. Nejdůležitější bylo najíst se a přežít.“ Maminka ti s úsměvem sdělila, že to byly nejšťastnější dny jejího života.

…

To tvoje sobeckost tě vedla k tomu, aby sis nepřipouštěl, že je vážně nemocná. V koutku duše jsi musel vědět, že tvoje žena, která tak často vypadala, že spí hlubokým spánkem, když jsi večer přišel domů, má pevně zavřené oči proto, že ji hrozně bolí hlava. Prostě jsi na to moc nemyslel. Po nějakém čase sis uvědomil, že tvoje žena půjde ven nakrmit psa, ale místo toho zamíří k prameni, nebo že se někam vypraví z domu, ale zarazí se u branky a nebude schopná si vzpomenout, kam chtěla jít, tak to vzdá a vrátí se zpátky. Jen jsi pozoroval, jak se plazí do pokoje, je sotva mocná najít polštář a lehnout si a obličej má zbrázděný bolestí. To ty jsi vždycky byl ten bolavý a tvoje žena o tebe pečovala…Uvědomuješ si, že jsi své ženě nikdy nepodal sklenici teplé vody, když nedokázala udržet jídlo, protože měla podrážděný žaludek.

*

Nenápadná opora i přes osobní sebezapření a bolesti, opomíjené city a oddanost, ale i obraz tradičních korejských zvyklostí, poválečný růst vyspělosti země a masivní stěhování do měst. To a mnoho dalšího najdete v této knize, za níž jako první korejská autorka získala Man Asian Literary Prize 2011.

Název knihy: Modlitba za matku (Please Look After Mom)

Autor: Kjung-suk Šin (http://en.wikipedia.org/wiki/Shin_Kyung-sook)

Nakladatelství: Knižní klub (http://www.bux.cz/)

Vydáno: červen 2013

Omlouvám se za chyby.