Taky soudíš podle obalu?

Rádi si také děláte názor z první situace a vše si rozřazujete do škatulek, které jsou chtěné? Nejste 100centně divní, to určitě ne.

Jen to je určitý „přínos“ našich mozkových závitů, kteří chtějí mít všechno pod kontrolou, absolutní pořádek a vše zařazené na správném místě. Ale je to opravdu to nejsprávnější řešení?

Vezměte si jednoduše knihu v knihkupectví, kdy jsou nám ve vitrínách prezentovány vytipované tituly, které by mohly zabodovat u budoucích čtenářů a jistě tak mají takhle větší šanci.

Každý z nás má oblíbený žánr nebo autora, které jej přitahují a sledují vše, co se objeví nového. Což bývá takové to prvotní „škatulkování“, které máme – AUTOR a ŽÁNR, kdy především ta druhá položka je v dnešní době silně rozvolněna a dalo by se říci, že i spisovatelé dneska prostě fušují do všeho. Přesto je stále většina, která si hraje na svém písečku, třeba Jodi Picoultová (silný příběh / společenský problém / zvíře) či zesnulý Arnošt Lustig (Židé / holocaust / žena),…

Největší chybou a naší slabostí jsou obálky knih. Právě ony nás ovlivňují nejvíce. Pro mě nejzdařilejší tvoří v Česku nakladatelství Host, jež dokáže hlavní schránku příběhů skvěle vyjádřit. Někdy jsme silně pro, jindy ve výběru dosti proti. To je osud všech titulů, jež přicházejí do knižního světa.

Dalším krokem, který vede ke „správnému“ výběru, je anotace od nakladatelského týmu nebo obsáhlost daného díla. Obě možná významné, ale někdy silně zavádějící. Slibují jedinečnost nebo že zde nalezneme komentáře od těch významných, kteří měli to štěstí a „přečetli si“ ji.

Stalo se to mnohokrát, že v době konzumní společnosti mě reklama přesvědčila ke koupi, díky zmíněným, předchozím bodům. Byl jsem nadšen (Nulté číslo od Umberta Eca), ale i zklamán (Na co Alice zapomněla od Liane Moriarty).

Kdy jste se naposledy nechali ovlivnit reklamou vy? A taky si každého svým způsobem škatulkujete?