Vědět, znamená být silnější?

Být a cítit se opuštěn. Někoho to může přivést na okraj společnosti, jiné na úplné dno, ale některé k novým možnostem, které ve vztahu s tím druhým mohli ztrácet. Ale od přírody platí, že každý je stvořen pro druhou polovičku.

V minulosti, v současnosti, ale i naší budoucnosti nalezneme jedince, kteří prostě pro vztah nejsou připraveni a snad ani nikdy nebudou. Občas je možná chyba u nich, možná někde jinde. Navázat s někým spřízněnost stojí mnoho sil, bolesti, ale také přináší nepopsatelné štěstí, sílu a vzájemnou propojenost a souhru.

„Sen je něco, co si můžeš v případě potřeby vypůjčit nebo naopak někomu zapůjčit.“

Významný japonský herec Kafuka již několik let žije sám, neboť mu manželka zemřela, ale ještě předtím ho stačila vědomě podvádět s milencem. Kafuka se s tím milencem dokonce i sám seznámí a nepochopí, proč ho manželka prováděla. Dělal snad on něco špatně? Pomůže mu najít odpověď zkušená řidička, kterou přijal?

Čas od času i mezi přáteli může vzniknout hlubší vztah. Jak to ale může dopadnout mezi dvěma muži a Erikou, která se jen tak snadno nenechá udolat? Nebo se zkušenostmi s pohádkovou Šeherezádou, která vás nadchne svými příběhy bez konce? A co teprve doktorské úlety a láska vedoucí až k místu na hřbitově. Najdeš se tam i ty?

*

„Jak ty víš, jak já se cítím?“ zeptal se Kafuku znovu, když se barman vzdálil.

Takacuki zvažoval, co říct. V očích se mu slabě zachvělo jakési zaváhání. Kafuku se dovtípil, že je vyvedený z míry. Teď zápasí s těžkým pokušením všechno na sebe prozradit. Ale nakonec to v sobě potlačil a řekl: „My nemáme ani tu nejmenší šanci porozumět tomu, co se děje v hlavách žen, nemyslíš? To je vše, co jsem měl na mysli. A platí to o kterékoli ženě. Já bych řekl, že nejsi sám, kdo je touhle slepotou postižený. Pokud se skutečně jedná o slepoty, pak s ní žijeme úplně všichni. Neměl by ses tak obviňovat.“

Kafuku se na okamžik nad tím, co Takacuki řekl, zamyslel. Potom dodal: „Jenomže ty to pořád jen generalizuješ.“

„To je pravda,“ připustil Takacuki.

„Já tady mluvím o své mrtvé manželce, takže bych ti byl vděčný, kdybys to nezjednodušoval zobecňováním.“

Takacuki se na dost dlouhou chvíli odmlčel, než znovu promluvil.

„Tvoje manželka byla úžasná žena, co já vím. A to o ní samozřejmě nevím ani setinu toho, co ty, ale tímhle jsem si zcela jistý. Každopádně bys měl být vděčný za to, že jsi s tak nádhernou ženou mohl prožít dvacet let. O tom jsem hluboce přesvědčený. Ale říkám ti, že nezáleží na tom, nakolik si s někým rozumíš, ani na tom, jak hluboce miluješ, dohlédnout až na dno cizí duše nedokážeš. Můžeš se o to snažit, ale skončíš jen s tím, že se budeš sám trápit. My dokážeme vidět jen do své vlastní duše, a i to pouze za předpokladu, že se hodně snažíme. Musíme udělat jediné, najít kompromis a upřímně se smířit sami se sebou. Pokud skutečně toužíš vidět do někoho jiného, pak se musíš podívat přímo a hluboko sám do sebe. To si myslím já.“

*

Ucelený příběh nebo jen soubor povídek. U Murakamiho na tom prostě nezáleží. Někteří nemají rádi jeho stereotypy, které ve svých dílech používá – a opět jsou zde k nalezení – ale bez nich by to nebyl prostě on. Skvělé propojení mužů, kterým ženy scházejí a nějak o ně přišli, ať už smrtí, vlastní neschopností, apod. Autor tedy nezklame ani ty, co jej zbožňují, ani ty druhé, co jej rádi nemají. Já se řadím do té první půlky, která netrpělivě očekává další překlady jeho knih.

Název knihy: Muži, kteří nemají ženy (Bungei šundžú / Koišikute)

Autor: Haruki Murakami (http://www.harukimurakami.com/)

Nakladatelství: Odeon (http://www.odeon-knihy.cz/)

Vydáno: říjen 2015